Velké pravdy malého chlapce
Je až smutné, že vám čtyřleté dítě rozumí lépe, než váš choť. Někdy se opravdu nepřestávám divit tomu, jak jsou děti v tomhle věku rozumné. Nevím, jestli všechny, ale náš syn určitě. Někdy se opravdu hodně stydím a říkám si, proč my vlastně těm dětem opravdu nenasloucháme a neřídíme se jejich radami. Náš život by byl možná lehčí a určitě krásnější.
Já Váha, syn Vodnář. Dobře, původně měl být zrozen ve znamení Ryby, což by náš vztah jisto jistě dost usnadnilo, ale osud tomu chtěl asi jinak, takže se naše malé milované škvrně narodilo ve znamení Vodnáře. Vztah Váhy a Vodnáře bude odjakživa těžký, vztah máma, syn možná o něco jednodušší :). Proč to píši? On náš vtah totiž je malinko komplikovaný. Jasně, on chce svobodu, já mít spořádané a dobře vychované dítě. On chce sladkosti, já dítě, které má alespoň nakročeno ke zdraví. Občas jsou naše střety tvrdé, vysilující a bolestivé. Ale přesto mi velmi dobře rozumí a ví, jak situace řešit lépe, než já. Paradoxně mi možná rozumí lépe, než jeho otec.
Malinké dítě je odkázáno zcela na vás, na to, co mu říkáte, jak se chováte a co děláte. S přibývajícím věkem dítě rozpoznává nejen slova, ale také ostatní výrazové prostředky. Můj milovaný, chytrý chlapec dokonce i satiru.
Příklad z praxe. Nevím už, za jakých přesných okolností tahle debata vznikla a proč jsem řekla NE, (asi jsem byla opravdu extrémně unavená) ale bylo to takhle.
Jíme u stolu, to je vždycky trochu nervzózní činnost, protože pokud prcek nedostane zrovna to, co mu voní a chutná, je to vždy problém. Frfňání se v jídle, hyjení obličeje a sto prupovídek o tom, že nemá hlad.
Já: odcházím od stolu.
On: frfňá se v jídle a ptá se: "A maminko, budeš si se mnou pak hrát?"
Já: (s notnou satirou a pohrdáním v hlase). "To víš, že jo!".
On: takže jako NE?
Já: Přejde mě únava i naštvání z rozfrfňané večeře, cítím hrdost !. Můj syn pochopil notnou část ženské logiky ;). Tu část, kterou jeho otec asi nechápe ani v pětatřiceti
Já: Mám chuť jej obejmout, ale tohle už by asi vážně nepochopil ;)
Modelová situace číslo dvě. Hrajeme si v lese, blbneme. Jasně, že jsem opět strhaná jako pes, ale i přesto chodíme poctivě ven, plavat, jezdíme na výlety. Jen aby se to naše škvrně mělo co nejlépe. Ano, už se nám to občas vrací ve zlém, protože rozmazlenost je zde občas patrná. Takže zpět k povídání. Při hře v lese povídá: "Mami, víš, co se mi honí v hlavě?" Vzhledem k tomu, že jsem ten den už dost času předtím slyšela poměrně negativismů na mou osobu (nevím proč, tuším vliv rozjařenosti ze školky), už jsem opravdu nic slyšet nechtěla. "Ne, nechci", nese se vzduchem má odpověď. Bohužel, synátor je neodbytný. "Honí se mi v hlavě zabít mamku, zabít mamku". Tak a je to tady. Vylítávám z kůže. Mám toho akorát dost.. Přehnaná reakce a uplakaná cesta z lesa. Vře ve mě všechno tak neuvěřitelným způsobem, že bych tam toho hajzlíka nevděčného nejraději nechala. Nemůžu. Je to moje jediné, milované NEVDĚČNÉ?, dítě. "Proč?" ptám se sama sebe? Scéna má dohru doma, kdy ho v těch jeho myšlenkách na zabití mamky ještě musím vymáchat. Tohle bude opravdu dlouhý a uplakaný den pro oba. Třecí plochy zase narazily...
On. Další den se vzbudí a funguje, jako by se nic nestalo. Já, další týden nespím a přemýšlím, kde jsem jako matka fatálně selhala. O dva týdny později. "Maminko, ty jsi smutná? Já: "Ano". On: "Maminko, víš, jak jsi na mě tehdy řvala v lese?" Já: "Ano, proč?" "Maminko, nesmíš na ty škaredé věci myslet, já na to také nemyslím" Já: Pláču. Prostě mé 4 leté dítě má více rozumu než já. A má pravdu, tak prozaickou, jednoduchou. Objímám ho a znova si uvědomuji, že je to celý můj svět. Ten, který mě drží nad vodou a ten, který svými malými VELKÝMI pravdami a úvahami je chytřejší, než my všichni dohromady.
/vlastní tvorba/
