Když vás práce krutě nebaví a dáváte to ostatním "vyžrat"
Dneska vynechám obecně vztahové úvahy mezi muži a ženami a trochu vám přiblížím své běžné dny a co mi na nich dost vadí. Podle nadpisu by se mohlo zdát, že práce nebaví mě. Ale opak je pravdou. Já mám svou práci poměrně ráda, už z důvodu, že mě v ní nikdo moc neprudí :). A i kdyby ano, nedávám to lidem sežrat. Tak jako ostatní lidé mě, nám.
Opět sáhnu do, bohužel, velmi hluboké studnice příkladů. Začne to poměrně dobře. Vyjdu z domu, svižně se projdu na nádraží, kde to ještě jde. Povětšinou tam jsou ženy, u kterých se alespoň na oko zdá, že mají svou práci rády stejně jako já. A pokud nemají, dokonale to skrývají. Což je dobře. Bohužel pak už to jde pouze z kopce. První zastavení po cestě do práce je v obchodě. Jak já už jsem na tu žlutozelenou výlohu alergická. Naprosto napruzené prodavačky, které se tváří kysele stejně jako nedozrálé ovoce prezentující síť jejich prodejen. No jo, no, řeknu si, asi nemají svůj den. Pracují za mizerný peníz...omlouvám jejich kyselé výrazy. Když už tohle ale vídáte dennodenně rok, otráví to i ty největší optimisty. Optimismus do žil mi nevlévá ani fakt, že jsem v regálech několikrát našla prošlé pečivo, zelenou plísní obalený knedlík, ovoce, jehož specifická "vůně" a zhnilost odpovídá celkové atmosféře tragického ráno místního maloobchodu. Po roce mi dochází trpělivost a naděje v lepší zítřky, taky se trochu obávám o zdraví. Cestu do práce si prodlužuji cca o 300 metrů a chodím do pekárny.
Druhý slabý článek. Oběd. Půlhodina na oběd není nikdy moc velká výhra. Naštěstí jsme poblíž práce měli fajn hospodu, kde mi opravdu chutnalo. Bohužel, po půl roce šla kvalita služeb rapidně dolů. Jídlo začalo být nedobré, místy opravdu nepoživatelné. Personál otrávený. A já...samozřejmě také. Opět nastal čas na změnu. Chodím do bistra, vaří poměrně dobře. Opět vidím usměvavé tváře a hovězí chutná jako hovězí. Jupííí.
Návrat z práce. Usměvavým ženám na přepážce úsměv pomalu ale jistě mizí. Vypadá to, že počítají každou minutu, aby už to mohly zapíchnout. Mám tam ale dvě, které to ještě nevzdaly, a pořád se snaží jednat mile. Kouknu do okýnek, snad tam alespoň jedna z těch dvou dobrotivých duší bude a já budu kupovat svou jízdenku s pocitem, že nikoho neobtěžuji. Už toho mám také po své celodenní směně tak akorát, ale i přesto se snažím o úsměv nebo alespoň vzorně poděkovat.
Mám hlad, takže ještě před návratem domů s nevolí navštěvuji jeden hypermarket. Tam už klopím oči raději k zemi, aby se můj pohled nemusel setkat s žádnou naprosto otrávenou prodavačkou, která už dávno vzdala jakýkoli pozitivní přístup k čemukoli zde. Naučené pohyby a apatie se nese vzduchem všude kolem mne. Rychle beru nejnutnější zboží, zaplatím, a o úsměv, nedejžebože o vtip se ani nepokouším. Nemá to smysl. Vyrážím ven, usedám na lavičku a přemýšlím.
Přemýšlím o tom, jak spoustu lidí jejich práce krutě nebaví a dávají nám to dokonale vyžrat...
/vlastní tvorba/
